Od nás z Třebihoště
asi 4 km, hodina chůze
Nejkratší a nejpřirozenější cesta. Vyjdete od domku, projdete vsí a pak stoupáte jižním svahem. Převýšení je mírné, zvládnou to i děti. Zpátky se dá jít stejnou cestou, nebo obejít vrchol po druhé straně.
Zvičina je nejvyšší bod Podkrkonoší v širokém okolí a rozcestí, ze kterého se dá vyrazit na všechny strany. Stojí na ní barokní kostel, chata s otáčivou rozhlednou a v zimě sjezdovky. Tenhle průvodce shrnuje, co na vrcholu najdete, jak se tam dostanete a kdy má smysl přijet.
Vrchol Zvičiny není holý kopec s tabulkou. Sešly se na něm tři věci, které spolu na první pohled nesouvisejí, a dohromady dávají místu ráz.
Barokní kostel z let 1706 až 1711 stojí na místě dřevěné kaple, kterou tu nechali postavit roku 1584 a zasvětili ji Janu Husovi.
Kamennou stavbu zadal hrabě Ferdinand Kotulínský a zasvětil ji Janu Nepomuckému ještě předtím, než byl roku 1729 svatořečen. Ta výměna patrona není náhoda, je to učebnicový kus protireformace: husitské zasvěcení nahradil světec, kterého katolická církev právě prosazovala.
Turistická chata na vrcholu vznikla roku 1891, Klub českých turistů ji s pozemky převzal v roce 1900 a v letech 1925 a 1926 nad ni postavil věž. Slavnostně se otevírala 25. dubna 1926.
Vyhlídková nástavba je prosklená kupole, která se otáčí. Návštěvník s ní pohne velkým kolem a postupně si projede celý obzor. Nic podobného v okolí není.
Své jméno dostala chata 29. května 1927 po spisovateli Karlu Václavu Raisovi, rodákovi z nedalekého Bělohradu, který Zvičinu miloval. Ve stejný den mu tu odhalili pamětní desku.
Vedle chaty stojí telekomunikační stožáry. Na fotkách trochu překážejí, ale díky nim je Zvičina poznat na dálku z celého kraje.
Za dobré viditelnosti dohlédnete z kupole opravdu daleko. Jmenovitě jsou odsud k vidění:
Jedna věc z rozhledny naopak vidět není, a stojí za tím historka. Výhled na Krkonoše zakrývá les, který sem v devatenáctém století záměrně vysadili němečtí turisté. Chcete-li krkonošský hřeben, musíte pod vrchol na louky, odkud se hory ukazují v celé šíři. Nejlépe za jasného rána nebo hodinu před západem slunce.
Vrchol je turistickým rozcestím, sbíhají se tu značky všech čtyř barev. Pěšky se dá vyjít z několika stran, žádný z výstupů není náročný.
asi 4 km, hodina chůze
Nejkratší a nejpřirozenější cesta. Vyjdete od domku, projdete vsí a pak stoupáte jižním svahem. Převýšení je mírné, zvládnou to i děti. Zpátky se dá jít stejnou cestou, nebo obejít vrchol po druhé straně.
severní strana
Přístup od severu, ze strany, kde je v zimě sjezdovka. Cesta vede lesem a je příjemná i v létě, protože je většinu času ve stínu.
delší varianta
Pro ty, kdo chtějí spojit vrchol s návštěvou rodiště Karla Jaromíra Erbena. Delší, ale vede pěknou krajinou Podkrkonoší.
Autem se dá vyjet z Horní Brusnice od severu nebo od jihu přes Třebihošť či Miletín. U chaty se parkuje, o víkendech za pěkného počasí je ale plno. Pěší výstup od domku vyjde nastejno a je hezčí.
Severní svah je od zimy sportovní areál. Sjezdovek je tu pět, tedy čtyři a jedna dětská, a obsluhují je tři vleky. Lyžuje se i večer.
Kolem vrcholu vede sedm běžeckých okruhů: Zvičina–Bílá Třemešná ve dvou variantách, Zvičina–Kal, Kal–Pecka, Zvičina–Miletín, Uhlejov–Bezník a Bezník–Bělohrad. Když je sníh, dá se od domku vyrazit na běžkách rovnou z branky.
Provoz vleků i úprava stop závisí na sněhu, který v Podkrkonoší není každý rok stejný. Aktuální stav si ověřte přímo u areálu.
V únoru 2025 našli dva turisté na jihozápadním úbočí Zvičiny v kamenném valu dvě schránky. Uvnitř bylo 598 zlatých mincí a přes tři desítky šperků, tabatěrek a drobností. Dohromady sedm kilogramů, z toho 5 230 gramů ryzího zlata.
Nálezci poklad odevzdali Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Puncovní úřad ryzost potvrdil a Královéhradecký kraj jim vyplatil odměnu 11,7 milionu korun.
Kdo zlato zakopal, se neví. Jisté je jen to, že se do země dostalo až po roce 1921. Nabízí se druhá světová válka nebo měnová reforma roku 1953, ale majitel zůstává neznámý. Zvičina si své tajemství nechala.
Nejlepší viditelnost bývá po chladné frontě, kdy se vzduch pročistí. Tehdy dohlédnete až na Milešovku a Bezděz. V zimě se stává, že vrchol vykoukne nad inverzi a údolí zůstane pod mlhou.
Světlo je nízké a měkké, krajina dostane barvu a hřeben Krkonoš se vykreslí. Na focení je to nejlepší doba dne. Cesta zpátky za soumraku je po značce bez problémů, ale čelovka se hodí.
V květnu, září a říjnu je nahoře nejmíň lidí a kraj je nejhezčí. Listopadová mlha má taky své kouzlo, ale to už je pro otrlejší.
Náš domek stojí v Třebihošti přímo pod jižním svahem. Na vrchol vyjdete pěšky od branky, po návratu vás čeká vířivka. Tiny house pro dva, celoročně.